Honzo, já o tobě vím, že jsi velký sportovec. Kdy jsi vůbec se sportem začal a který byl ten tvůj první?

Já jsem ještě ta generace, která sportovala přirozeně. Člověk vyšel na ulici a už vlastně nějaký sport dělal. Takže v podstatě se ani nedá říct, kdy jsem začal. Léta jsem trávil v Budějovicích u babičky, kde jsme byli pořád venku a něco tam hráli.

Pak jsem se začal sportu věnovat aktivně. V devíti letech to byl tenis, což však bylo trošku pozdě, takže jsem musel dohánět ty, kteří začali dřív. Pak jsem si k tomu přidal hokej. Ten jsem hrál krátce, protože v Teplicích, kde jsem bydlel, nebyl zimní stadion. Takže jsme museli dojíždět, bylo to komplikovaný. Vedlo toho jsem dost hrál fotbal. Na gymplu sálovku. A v podstatě v sedmnácti jsem začal hrát fotbal závodně, docela rychle jsem se dostal dost vysoko, ale potom jsem šel na vysokou školu a v podstatě jsem se všem těm sportům věnoval jen rekreačně.

Vlastně si začal stejně jako Radek Kováč, který nejprve hrál fotbal na ulici, tím že mu to šlo, tak si ho všimli a on se postupně vypracovával. Mě ale zaujal ten tenis v devíti letech, protože já, když jsem se bavil se sportovní lékařkou, tak jsem se shodli, že zaměřovat se na konkrétní sport by měl člověk tak od jedenácti až dvanácti let. Všichni sportovní trenéři říkají, že jak nezačneš už v šesti, tak je pozdě. Máš stejnou zkušenost?

Nemohu říci, že je to moje zkušenost, těžko se to objektivně posuzuje. Z toho důvodu, že ten tenis byl takový “snob” sport a já jsem ho dělal ještě za socíku. Kdo tam neměl velkou tlačenku, tak trénoval sám. Já jsem nejvíce času strávil na zdi. Měl jsem na začátku trenéra, který měl na starost celou tu skupinu a pak už jsem byl v podstatě bez trenéra. Tohle byl hendikep. Já dávám za pravdu lidem, kteří tlačí univerzálnost v mladších ročnících, než se specializovat rychle na jeden sport.

Ze dvou důvodů. Já jsem třeba do fotbalu nastoupil pozdě. Hrál jsem na ulici, potom sálovku. Mě to v těch sedmnácti strašně bavilo, ale ti kluci, kteří sice měli dobrý základ, protože hráli od mladších žáků, tak ty už to moc nebavilo. Upřímně řečeno, rozdíl je v motivaci. Dobrá je všeobecná všestrannost, kterou člověk nasbírá, když dělá těch věcí víc a specializuje se později. Prostě se nezatěžuje jednostranně. Nevím, jak to v klubech funguje teď, asi už mají doplňkové sporty nastavené jinak.

Bohužel to funguje stále stejně. Já byl u profesionálního fotbalu a ze začátku mě překvapilo, že šestnáctiletá holka má plastiku křížového vazu. Když jsem odcházel, tak už mě to nepřekvapovalo. Zastávám názor, že začít profilovat se má později…

Já mám zkušenost s tím, že obě dvě moje děti sportovaly vrcholově. Dcera plavání, syn hokej. A bylo to tak, že mě pořád překvapovalo, jak hodně věcí je nedotažených, i když byli v dobrých klubech a dcera plavala i v Americe. Syn hrál hokej na Kladně, tam měl štěstí na trenéra, který dbal na tu všestrannost. U dcery mě překvapilo, a to byla v jedné z nejlepších škol v USA, kde se dělalo plavání, jak špatně měli nastavenou stravu. Přitom tam byli vrcholový sportovci, z basketbalového týmu ti kluci odcházeli do NBA. Univerzitní basketbal mají na vysoké úrovni, ale jedí příšerné věci.

S basketbalem mám podobné zkušenosti. Neskutečné tréninkové dávky, které bych označil za masakrování těla. Žádná regenerace, někteří ti kluci měli už poruchy spánku a hrozilo vyhoření. No nic, pojďme dál. Jak se dá skloubit sport a práce generálního ředitele?

Dobře (smích). Tím, že celý život sportuji, je to pro mě hlavní  druh relaxace. Je to pro mě ta nejdůležitější činnost, která mi odvádí hlavu i tělo od pracovních povinností. Je to pro mě to nejdůležitější, abych se nezbláznil z práce a z věcí, které člověk řeší. Já jsem samozřejmě později nedělal třeba fotbal, ten jsem musel přestat hrát kvůli zranění kolene. Ale abych se udržel v kolektivu, tak jsem tady s klukama hrál hokej. Začal jsem více dělat vytrvalostní sporty, vlastně celý život se věnuji triatlonu. Máme partu a jezdíme každý rok. Někdy to není velká sláva s formou, ale každý rok ho absolvuji. Mám za sebou tři maratony a další věci. To je pro mě důležitý relax a zároveň platí to, co už řeklo několik lidí přede mnou a já to potvrzuji, že když člověk běží a dá si deset kilometrů, tak se mu skvěle okysličuje mozek a napadají ho dobrý věci. Pro práci i život obecně.

Já to mám stejné, jen si dám tak pět kiláků. Ale bezvadně na mě funguje, když jsem pod stresem, běhat intervaly. To se tak do půl hodiny zničím. Nemůžu se nezeptat na současné vysoké omezení sportu u dětí. Já osobně to vnímám jako úplně fatální. Samozřejmě z určitého úhlu pohledu nyní nejde sport dělat kolektivně, ale my jsme se teď dostali na absolutní nulu.

Je to samozřejmě špatně, to je bez diskuze. Na druhou stranu platí to, že jestli je někdo zvyklý, tak si cestu k pohybu najde, dá se přeci dělat různými způsoby. Pokud je někdo tak nějak mezi, posune ho to spíše k tomu, že sport vypustí jako první. A pokud je někdo pecivál, tak má akorát dobrý důvod, že nemusí nic dělat. Navíc to má od vlády posvěcené. Pak je tu druhá věc, že jsou děti, které se věnují nějakému sportu aktivně a nemají možnost trénovat v kolektivu. Jednou to bude strašně zajímavé, protože tady bude generace, které vypadl jeden rok tréninku. Lidé, kteří se tím zabývají, vědí, že rok ve věku mezi deseti až patnácti je zásadní. Je dost možné, že celá jedna generace na tom bude hůř než jejich předchůdci nebo následovníci. Je dost možné, že to nebude cítit, protože tělo se rychle adaptuje, ale jsou sporty, třeba hokej, kde přijde vstup do mužské kategorie a tady se může stát, že ho celá ta jedna generace nezvládne. Přechod byl vždycky těžký, je to zásadní síto, které přichází, když najednou jdou kluci z těch nižších ročníků, ale teď se ten rok bez tréninku může ukázat.

Mám na to podobný názor, dívám se na to z pohledu problematiky vývoje malých dětí. Třeba mezi šesti až devíti, devíti až dvanácti, kdy se tělo může perfektně učit motoriku, a to teď vypadlo. Vraťme se ale k tobě, vím, že ještě boxuješ, abych si trošku ohřál polívčičku. Co proto tebe box, nebo bojový sport vůbec, znamená. Je to dobrý druh antistresu a doporučil bys ho dál. Třeba i dětem?

Je to fajn. Neberu to tak, že bych se v tom posouval někam dál, třeba do ligy manažerů i když by to mohlo být zajímavé. Pro mě je to součást kondičního tréninku, je to jeho zpestření. Zároveň se člověk drží v kondici, nechci říct pro nějaký boj na ulici, ale alespoň pro odražení nějakého opilce. Nedělám si iluze, že bych mohl bojovat s někým, kdo je vytrénovaný, ale je to základní „kondice“ pro nějakou nepříjemnou situaci.

Co se týče zkušenosti z bojových sportů tak vím, že něco jiného je trénink, sparing a ulice. Jsou to jiné úrovně a zkušenosti. Asi bych to přirovnal k těm tvým přechodům v hokeji z chlapců do mužského hokeje. Vím, že řízení letového provozu má svůj vlastní benefit program, co se týče regeneračních a pohybových aktivit. Je to podle tebe důležité? Využívají ho zaměstnanci?

Určitě. Musím říct, že naše klíčová profese, ti kluci a holky, co dělají řídící letového provozu, tak v mají v naprosté většině kladný stah ke sportu. Je to sedavá profese, ale tady tito lidé vždycky vytvářeli nějaké kroužky, třeba cyklistický či hokejový. Ať už zaměstnavatel vytvářel podmínky nebo ne, a to je hrozně fajn. My, jako podnik, už to jenom podpoříme, tak či onak. Cyklisti mají třeba svoje dresy a je to fajn, protože je to nějaký druh příslušnosti k firmě. Pak máme malé fitko, ale je tu i jiné zázemí, třeba pro tenis a fotbal. Vlastně nám to pomáhá i v tom, abychom naši pracovní sílu využili optimálně. Například některé směny byly půlené, ale málokdo se sebral a jel domů, místo toho tu dvě, tři hodiny sportoval, a pak se zase vrátil do práce. I z tohohle pohledu je to skvělé.

O tom vím, proto, když za mnou kluci přišli na trénink, tak jsem se jich vždycky radši ptal, jestli pak jdou ještě do práce. Měli totiž tendenci se ze sebe vydat a já to pak občas přeháněl. Práce řídící letového provozu je bezesporu velmi náročná, ale myslíš, že takovéhle benefitní podmínky by měl mít každý podnik i když nemá tak vysoké nároky na zaměstnance? Mohla by to být v dnešní době standardní firemní kultura?

Já bych se za tohle přimlouval všude. Samozřejmě, ne každý na to má ekonomické podmínky. Na druhou stranu je pravda, že není klišé, že se mění priority z pohledu různých generací. Je opravdu potvrzené, že dnes pro lidi plat už není motivace. Je pro ně důležitý širší pohled na život. Rovnováha mezi domovem a prací. Třeba i možnosti takového tipu, být někde v kolektivu, dělat sport. Jedno je jasné, že tohle je důležité a bude čím dál důležitější.

Je něco, co bys doporučil ostatním ředitelům, co se ti osvědčilo v rámci tohoto našeho tématu?

Teď musím trochu zpropagovat tebe i to, co děláš. Je pravda, že byť jsem celoživotní sportovec, často i na docela vysoké úrovni, moji děti také sportovaly, tak člověk zjistí, třeba i ve svých čtyřiceti, že některé věci dělal fakt hodně špatně. A není zlé si nechat od někoho poradit a mít vedení. Klasický příklad, dělal jsem vytrvalostní sporty a rok co rok jsem dělal tu stejnou chybu. Začínal jsem v lednu a trénoval s plnou intenzitou a každý rok jsem na konci ledna byl nějak nemocný. Až pak se člověk naučí, jak pracovat s tepovkou, jak lépe regenerovat. Když cvičí s někým, kdo se tomu věnuje, tak zjistí, byť dělá tři sporty vrcholově, že jsou svaly, které nikdy nezapojil. Nechte si poradit, to je rada pro každého.

Děkuju, to byla krásná tečka.