Můj velký hrdina Arnold Schwarzenegger ve své knize Total Recall píše, že: „vše je o počtu opakování“. Nemyslí tím jen počet zvednutí třeba na bench, ale mluví o procesu učení a disciplíny. Stejně tak jako Arnold zvedal váhy na dřep a dělal si čárky, než nazvedal svůj počet tun, tak i v době, kdy byl kalifornským guvernérem, si dělal čárky, kolikrát dokázal svůj projev říci zpaměti.
Z předchozích mých článků víme, že cvičení není jen o počtu opakování nebo druzích cviků. Je to hlavně o intenzitě cvičení (viz „Dva zákony pohybu“). To, jaké úsilí a prožití do cvičení dáme, taková je naše intenzita cvičení. Televize ve fitness odvádějí naší pozornost. Čím více se soustředíme na okolní vjemy, tím méně vnímáme prožitek, a tím i svalové zapojení cviky. Arnold, když cvičil bicepsy, si představoval, že s rostoucím počtem opakování zaplňují celou místnost.
Nejsem člověk, který rád jede podle nějakého plánu a tabulek. Kupodivu ale velice dobře funguji na systémové práci. Mám teorii „jednoho opakování“. V první řadě upozorním, že teorie se nehodí při cvičení maximálního zatížení – jako stojka nebo maximální váha na mrtvý tah. Člověk musí mít určitou rezervu. Třeba, když jedu tlaky na ramena ze dřepu (např.: rozsah je 50 kg na 5–8 opakování), dám si tři série. První začnu na 6 opakování a každou následující o jednu zvýším.
K tomu přidám antagonistický cvik „široké přítahy na hrazdě“ v počtu deseti opakování. Dejte mezi cviky tak jednu minutu pauzu. Každá další série je těžší, ale přitom musím udělat o jedno opakování více. Jedno opakování přece zvládnu…
Funguje to i obráceně. Udělám o jedno opakování méně – třeba když jedu maximální zátěž na cvik, a jen tak tak to zvládnu.
Jedno více, nebo méně je spíše psychologické, ale fyzicky… Jsou to nastřádané metry a kilometry na našem metru výkonu. A za ta léta cvičení…
Každá minuta, vteřina a zvednutí se opravdu počítá. Každé zvednutí, opakování, je naše osobní evoluce…
